Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zoorehabilitace

20. 6. 2012

Zoorehabilitaci lze charakterizovat jako jeden z terapeutických prostředků, ve kterém jsou činnosti se zvířaty  využívány  pro  práci s dětmi nebo klienty  s handicapem fyzickým, duševním nebo kombinovaným. Tyto aktivity na bázi biologické přirozenosti umožňují  nebo zlepšují správný  psychosomatický vývoj zdravotně postižených a  znevýhodněných  osob. Specifikou  naší činnosti  je, že mimo jiné uplatňujeme tuto metodu u dětí s poruchami chování.

Mnohé z Vás  jistě zaujal již  samotný název této sekce a termín zoorehabilitace za využití psů. Daleko známější  v povědomí veřejnosti  je  totiž výraz canisterapie. Dle našeho soudu správněji je v poslední době  v odborných publikacích i praxi nahrazován termín canisterapie slovem zoorehabilitace. Důvodem je  snaha o  přesnější vystižení  této  aktivity se zvířaty. Výraz terapie by měl být  terminologicky používán  výhradně  ve spojení s lékařskými a psychologickými postupy, které mohou uplatňovat pouze lékaři nebo psychologové s patřičným odborným vzděláním. Termín zoorehabilitace lépe vystihuje podstatu aktivit se zvířaty  pro zlepšení  života handicapovaných. Tato teze ovšem neznamená se uzavírat do sebe, ale naopak  jen  ve spolupráci s ostatními oborníky naplno využít schopností zvířat pro individuálně cílenou pomoc. V našich podmínkách se tak děje v úzké součinnosti s psychology, etopedy a  speciálními pedagogy. Neméně důležitá je i podpora a zájem rodičů při aplikaci této specifické metody.

.

V rámci zoorehabilitace má specifické postavení  zoorehabilitace za využití psů. Z mnoha subjektivních i objektivních důvodů jsou vazby mezi člověkem a psem velmi silné. Jistě to souvisí i s historickým vývojem obou  těchto živočišných druhů, kdy úzké soužití mezi Homo sapiens a Canis familiaris trvající již tisíciletí je doloženo nejen archeologickými, ale i genetickými a dalšími  výzkumy.

 

Pes a člověk se vždy navzájem ovlivňovali a společně kráčeli staletími. Se změnami v lidské společnosti se měnilo i nazírání člověka na psa i způsoby, jakými byl pes používán ve prospěch člověka. Prvotně to byl pomocník při lovu, boji,  pastvě a ochraně obydlí, ale i bytost, která poskytovala duchovní oporu. Od novověku se hlavní úloha psa postupně zřetelně přesouvá právě do této oblasti. Cílené humánně-animální interakce pro zdraví člověka mají delší historii, než by se na první pohled mohlo zdát.

 

Již ve středověku byla v belgickém Geelu zvířata systematicky používána k těmto účelům. Na konci 18. století bylo součástí změny pohledu na psychiatrické pacienty společností Society of Friends v Anglii i využití zvířat pro terapeutické potřeby. Obdobné aktivity byly prováděny v 19. století v Německu a dalších zemích. Bouřlivým vývojem prošel obor zoorehabilitace ve 20. století a v současnosti se koncipuje jako uznávaná metoda rehabilitace  osob s handicapem v oblasti fyzické, psychické nebo sociální (včetně dětí s poruchami chování).

 

Nezastupitelnou výhodou psa je to, že   není jen neživým  pracovním rehabilitačním nástrojem, ale i komunikačním prostředkem, který umožňuje v mnoha případech napomoci řešit problémy jinak velmi těžce zvládnutelné jinými způsoby. Stejně důležitá je i ta okolnost, že pes představuje část živé, hmatatelné přírody, se kterou se dnešní dětí mají možnost stále méně setkávat. A skrze poznávání přírody  jsme schopni lépe poznávat i sama sebe.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář